Bohumír Hynek Josef Bílovský

* 1659 Hlučín - † 7. 12. 1725 Slatinice u Olomouce

katolický kněz, kazatel, spisovatel

Bohumír Bílovský se narodil roku 1659 v Hlučíně. Poměrně pozdě vstoupil do jezuitského řádu, kde dosáhl jako magistr konviktu sv. Bartoloměje v Praze roku 1689 kněžského svěcení. Po několika letech se s jezuitským řádem ostře rozešel a působil jako světský kněz, nejprve od roku 1695 jako farář a děkan v Písku, kde byl velmi oblíbený. Traduje se, že kostel býval při jeho kázáních tak přeplněný, že někteří posluchači sledovali kázání ze žebříků přistavených k oknům kostela. Přesto se ale stále častěji dostával do rozepří a neshod s měšťany a s městským magistrátem, a proto odešel v roce 1701 na Moravu. Zde působil jako administrátor ve Vrahovicích, později v letech 1702 – 1708 byl farářem v Letovicích a ve Slatinách, kde také jako apoštolský protonotář ve věku 66 let zemřel.

Bílovský patřil k nejtypičtějším představitelům vrcholné barokní homiletiky v její tzv. konceptuální formě, jejíž kolébkou je Španělsko. Zde měl koncept původ v milostné lyrice. Odtud pronikl i do lyriky duchovní a do náboženské rétoriky. Konceptuální kázání očekává od skladatele krásu jazyka. Bílovského kázání, jež vyšla tiskem v šesti sbírkách, nejsou stejné úrovně. Z části byla určena jako příručky pro kazatele. Sleduje v nich jak ve výběru témat, tak i v jejich zpracování praktické cíle. Svůj výklad oživuje dialogem a příměry, je útočný proti jinověrcům, zejména Turkům. Do textu vkládá lidová přísloví a úsloví. Často využívá hovorového jazyka a mnohdy, aby se přiblížil lidovému publiku, používá vulgární slova, která mají v myšlenkovém a slohovém kontextu významnou a někdy nepostradatelnou úlohu. To dodává Bílovského homiletice v její představivosti zvláštní barvitosti. Autor přitom zároveň zesiluje útočný patetický charakter. Temperament, výborně zvládnutý koncept, snaha po obsáhlém vědění a důvtipu, to vše řadí Bílovského mezi kazatele intelektuální. Pramenem Bílovského je především Bible, dále jsou to příklady ze života svatých, bajky, epizody z kroniky Václava Hájka z Libočan nebo náměty z historického díla Tomáše Pešiny z Čechorodu.

Bílovský byl také básník a jeho hagiografická skládání (o životech svatých) jsou doplňkem jeho patetického kazatelského díla. Jediným tématem jeho veršované tvorby latinské i české byla oslava mučedníka Jana Sarkandera (1576 – 1620). Bílovského česká básnická skladba Církevní Cherubín

líčí sedmiveršovou písňovou strofou Sarkanderova muka a představuje tak spíše lyrické drama než epickou legendu.  Početnější jsou Bílovského latinsky veršované skladby ve sbírkách Stella nova nebo Zodiacus Sarcandri de Skoczowa. Jazyk barokních literárních děl navazuje na češtinu „zlatého věku“ z období humanismu, která byla od dob Dobrovského považována za vrcholnou fázi vývoje naší mateřštiny. Barokní kázání Bílovského mají proto pro nás velkou kulturně – historickou cenu.